2 velké mýty o syndromu vyhoření aneb Jak si udržet zapálení do práce

Syndrom vyhoření, vyhasnutí nebo burnout. S rostoucími profesními nároky úměrně narůstá počet případů vyhoření. A možná se týká právě vás – v první fázi se projevuje nadprůměrným pracovním nasazením.

V plamenech, po kterých nezbude nic než popel, může skončit i úspěšně rozjetá kariéra. Prvotní vysoké pracovní nasazení přechází v pocit nedocenění, zahlcení úkoly a úzkost, která nakonec ústí v naprostou apatii. Syndromu vyhoření se přitom dá předejít. Stačí se nenechat zmýlit mýty a zaměřit se na jeho pravé příčiny, namísto hašení jeho projevů.

Mýtus číslo 1: „Prostě jsi moc dlouho v práci.“

Syndrom vyhoření se často mylně spojuje hlavně s časem. Lidé slýchají od svého okolí, že se cítí mizerně, protože tráví v práci moc přesčasů. Omyl!

Syndrom vyhoření s časem takřka nesouvisí, hlavní veličinou je totiž energie. Můžete pracovat i 10 hodin denně, aniž byste byli psychicky vyčerpaní. Představte si, že 10 hodin tvoříte projekt na podporu handicapovaných, a naopak že 10 hodin proplácíte faktury a připravujete účetní uzávěrku. Někoho by i dvě hodiny s fakturami vyčerpaly na celý den.

Když jsme byli ještě děti, tak jsme intuitivně dělali, co nás bavilo a naplňovalo. Díky tomu jsme takřka nebyli vyčerpaní. A právě cítit smysl v tom, co děláme, a radovat se z toho, je základem prevence proti syndromu vyhoření. Důležité je i jídlo a spánek, především z fyziologického hlediska.

Jak tedy předejít vyčerpání a vzniku syndromu vyhoření?

Nejlepší rada při vyčerpání je odpočinout si. V případě syndromu vyhoření však odpočinek neřeší příčinu, ale pouze následek. Řiďte se proto jednoduchým pravidlem: sledujte, kolik máte na konci dne energie. Vzpomeňte si, jaký konkrétní úkol v práci vám šel snadno a bavil vás a jaký vám naopak vzal nejvíc energie. A podle toho se snažte řídit do budoucna.

Mýtus číslo 2: Za můj syndrom vyhoření může někdo jiný

I když nás práce baví a naplňuje, nemusíme mít ještě nad syndromem vyhoření vyhráno. Druhá velká hrozba, která dokáže zažehnout jiskřičku vyhoření a o které kolují mýty, je stres. O stresu toho bylo již hodně řečeno a napsáno, stále nás ale může překvapit.

Věděli jste třeba, že stres v přítomnosti neexistuje? Jen se nad tím zamyslete. Při čtení tohoto článku se vystresovaní necítíte. Stres přichází až ve chvíli, kdy si uvědomíte, že místo čtení musíte do zítřka vypracovat marketingový plán na další kvartál. Stresujeme se totiž díky svým budoucím představám a očekáváním.

Kromě budoucích představ nás mohou stresovat i zážitky z minulosti (loni jsem nedostal přidáno). V obou případech je na vině jedna z nejstarších částí v našem mozku, amygdala (nebo emoční mozek). Amygdala převezme velení vždy, když se cítíme ohrožení a ve zlomku vteřiny vyhodnocuje nebezpečnou situaci. Nevýhodou je, že instinktivně neumíme rozlišit situace, když proti nám běží rozzuřený medvěd a když nás kritizuje šéf.

V souvislosti s amygdalou je důležité zdůraznit ještě jednu, neméně překvapivou, vlastnost stresu: za náš stres nemůže okolí (šéf, tchýně, soused). V případě, že nám nejde reálně o život, si stres vytváříme pouze my sami (tedy naše vlastní amygdala).

Jak tedy začít bojovat se stresem, abychom ne vyhořeli?

Řešení není snadné ani rychlé, ale existuje. Začněte tím, že se naučíte rozeznávat situace, kdy se spustila amygdala (kdy nás obrazně řečeno unesla) a zapojit místo ní vědomé, racionální uvažování. To například znamená nebrat si osobně, když na nás šéf křičí. Stejně tak nekřičte vy na ostatní, protože tím můžete spustit zase jejich amygdalu. Je to sice jen první vítězství v bojovém tažení proti syndromu vyhoření, s vlastním úsilím a případnou pomocí odborníků ale nakonec válku zvítězíte.

 

Datum konani 15.5.2016

Radka Dohnalová

Nové články
do e-mailu

Poznejte filozofii ATAIRU

Jak formujeme leadery?

Další články z blogu

Děkujeme Vám
Udělali jste významný krok k tomu stát se autentickým leaderem. V nejbližší době se Vám ozveme.

Šiřte naši filozofii dále