Geert Hofstede je ikona a jeho kulturní indexy skutečný pojem. Na základě solidního výzkumu (více k metodologii tady) identifikoval pět univerzálních kulturních dimenzí, kterými lze charakterizovat národní, regionální, komunitní, organizační a taky třídní kultury. Čtyři z nich – vzdálenost moci (power distance), individualismus (individualism), maskulinita (masculinity) a vyhýbání se nejistotě (uncertainty avoidance) – byly objeveny na základě šetření zaměstnanců IBM. Pátá – dlouhodobá orientace (long-term orientation) – byla získána z čínského výzkumu hodnot. Všechny dimenze jsou bipolární, jsou měřeny indexy, které mohou nabývat hodnot v rozmezí 0-100. V následujícím článku vám je představíme společně s tím, jak jsme je prožívaly a vnímaly my. Budete se divit, jak přesně to sedí.

zdroj: geert-hofstede.com/japan.html

Vzdálenost moci / Power Distance

Dimenze vztahu k autoritě měří míru nerovnosti, která je v dané společnosti očekávána, akceptována a upřednostňována.

A to vysvětluje mnohé – nejen vražedné pracovní nasazení od cca 9 ráno do 10 večer, ale i pocity méněcennosti, neschopnosti, nedostatečného uznání, se kterými bojují japonské ženy a se kterými jsme se my setkaly v rámci našich workshopů. (Postřehy z workshopů jsme zachytily v našem třetím blogu.)

Maskulinita – Feminita / Masculinity

Dimenze maskulinity a feminity se zaměřuje na obecné hodnoty ve společnosti, diferencuje je na základě přístupu k obecným cílům a smyslu života. Tzv. maskulinní kultury se orientují na výkon a úspěch, hrdinství či pokrok. Naopak feminní kultury se zaměřují mezilidské vztahy, péči o sebe, jiné lidi i prostředí a kvalitu života.

Se skóre 95 si bere Japonsko prvenství jako nejmaskulinnější společnost na světě. Nicméně v kombinaci s kolektivismem se projevuje v soutěživosti ne mezi jednotlivci, ale skupinami. Od dětství, kdy proti sobě soutěží při sportovních aktivitách po dospělost, kdy mezi sebou bojují konkurenční firmy. Zaměstnance v Subaru pohání touha být lepší než Toyota, Toyotu pohání být lepší než jakákoliv lepší automobilka.

Projevem maskulinity je touha po dokonalosti v materiálních produktech (ve výrobě), ve službách (např. hotelnictví nebo restauratérství) a promování a prezentaci (např. balení dárků, food styling). Touha po dokonalosti se dennodenně projevuje v každém aspektu jejich života, a tak i notoricky známý workshoholismus, se kterým máme s Japonskem spojený, je rovněž ukázkou maskulinity.

Malý příklad touhy o dokonalost, který jsme zažily: řada Japonců nemluví anglicky ne proto, že by se anglicky nikdy neučili nebo by neuměli nic říct, ale protože jejich angličtina není perfektní. Až dosažené mistrovství jim dovolí „jít s tím ven“.

Uvolněná atmosféra workshopu

Nároky vznikající z maskulinní orientace japonské kultury jsou velmi náročné pro ženy – nejen nastavené pracovní normy a očekávání, ale také téměř nemožnost skloubit pracovní a osobní život dohromady. Již od dětství jsou ženy vychovávány v tom, že jejich role je podporující, tedy vychovat děti a vytvářet manželovi, který buduje kariéru, zázemí. Není zde prostor pro jejich vlastní sny, a „dreaming big“ nebo „thinking outside the box“ je vlastně příliš odvážné, až opovážlivé.

Jeden z důvodů, proč je pro nás téma ženského leadershipu v Japonsku velkou výzvou. Řada žen, které si své místo vybojovaly věří, že jde v podstatě o transformaci celé společnosti. A to už je nemalá výzva.

Individualismus – kolektivismus / Individualisms

Dimenze individualismu či kolektivismu zachycuje, v jaké míře lidé v dané kultuře jednají jako nezávislí jednotlivci či jako členové sociálních skupin. Záleží, zda se lidé vnímají prostřednictvím „JÁ“, nebo „MY“. V kolektivistických kulturách převládá silný pocit příslušnosti ke skupině. Lidé se zde rodí do skupin, jejich postoje a názory jsou přímo řízeny skupinovou příslušností a lidé jsou silně loajální s těmito skupinami. Nejenže jednají tak, aby nepoškodili svoji skupinu, ale přebírají odpovědnost i za ostatní členy své skupiny. Důležitá je harmonie a konsenzus. V těchto společnostech má silnou roli rodina, s pevnými vazbami mezi příbuznými. V individualistických kulturách hrají významnější roli hodnoty osobní svobody a nezávislého rozhodování. Lidé zde inklinují spíše k vytváření většího množství poměrně slabých vazeb. Vztahy jsou flexibilnější a méně závazné. Splnění úkolu a efektivita má přednost před vztahy.

Japonsko získává na škále individualismu-kolektivismu 46 bodů, což znamená, že tíhne ke kolektivismu. Projevem je důležitost skupinové harmonie nad pohodlím a spokojeností jednotlivce. Rovněž je pro ně důležité neztratit před ostatními tvář.

Z naší zkušenosti to je perfektní prezentace benefičního spolku. (Zážitky z benefičního oběda jsme poznamenaly do minulého blogu.) Kdyby snad nebylo vše dokonalé, došlo by k pomluvě a ztrátě důvěry. A napravovat jednou pokaženou reputaci rozhodně není jednoduchá záležitost. V porovnání se sousední Čínou nebo Jižní Koreou však Japonsko nemá tak silné kolektivistické tendence. Češi se také pohybují uprostřed, s 57 body jsou však blíže k individualismu.

Z otce na syna – tradiční paternalistické pojetí rodiny má v Japonsku silnou tradici. Z pohledu žen, se kterými jsme pracovaly, jde o těžké rozhodnutí, zda si vybrat cestu kariéry a „dělat, co je baví“ nebo se starat o rodinu. Při tom by rády o obojí, což není z naší zkušenosti neslučitelné.

Zajímavé je, že firemní loajalita je mnohem spíše projevem individualismu. Lidé si jednu firmu na celý život vybírají sami kvůli sobě.

Z pohledu a zkušenosti západní kultury bývají Japonci považováni za kolektivistickou kulturu, naopak podle standardů ostatních asijských zemí jsou vnímáni jako kultura orientovaná mnohem více na jednotlivce. Jak hodně záleží na úhlu pohledu a zkušenosti! Vnímáte to také?

Je asi jasné, jaký pohled máme my. Každodenním projevem kolektivismu nám byla naše obchodní partnerka. Dříve než něco rozhodla, často se ptala na názory druhých – ať už šlo o nás, členy japonského týmu nebo svého manžela.

Vyhýbání se nejistotě / Uncertainty Avoidance

Dokonalý je nejen servis, ale i jídlo!

Dlouhodobá orientace – krátkodobost / Long Term Orientation

Dimenze dlouhodobé orientace značí vyrovnanost společnosti s vlastní minulostí, poučení se z chyb a historie a reakce na současné výzvy a rozvoj. Kultury s nízkým skóre ctí tradice a na inovace se dívají s respektem. Kultury s vysokou hodnotou přijímají sociální a jiné změny jako výzvu, například jsou nakloněny k novinkám a technologiím ve výuce.

Japonci s 88 body opět berou první příčky. Znamená to, že svůj život vnímají jen jako střípek či kamínek v mozaice v dlouhé historii svého národa i lidstva jako takového. Z tohoto úhlu pohledu jde o jistou osudovost, se kterou přistupují ke svému životu i k jeho účelu. Nevěří v jednoho boha, který by byl vnímán jako spasitel, lidé žijí své životy podle ctností a praktického příkladu, který se osvědčil v minulosti. Díky tomu je téma dlouhodobé udržitelnosti Japoncům blízké a svým způsobem vrozené. To, co dělám, nedělám je pro sebe, ale v návaznosti na tradici k věcem přistupuji tak, aby v nich mohly pokračovat i budoucí generace. Na druhém spektru jsou umístěny například severské evropské státy, které jsou prosociálně orientované a progresivní například ve vzdělávání.

Tak co? Poznáváte v tom Japonsko?

Pro nás byl poslední den plný love-hate pocitů. Naše kulturní nastavení se ukázalo jako limitující. Obdivujete Japonce pro jejich smysl pro přesnost a čas a ve stejnou chvíli je za to nenávidíte. „Copak je 5 minut tak velký problém a drama?!“ Určitě ten pocit znáte, něco se vám líbí, máte to rádi, ale ve stejnou chvíli vás to neuvěřitelně rozčiluje a vysiluje. Po sedmi dnech tedy přišla krize. Bezpochyby má na našem rozporuplném pocitu i únava a vyčerpání. Přiznejme si, že 4 hodiny denně spánku je minimum proto, aby se z vás za chvíli nestalo zombie.

Zvenčí i zevnitř. Noční výhledy na Tokio.

Večer a celý náš výlet zakončujeme opět v 26. patře. Tentokrát při večeři s obchodními partnery. Tato honosná večeře do japonské kultury zapadá, tedy, že na prezentaci a kontextu (kde jste, co jíte, co máte na sobě, jak se chováte) záleží.

Tak ahoj, Japonsko, v prosinci se uvidíme zase!

Radka & Anežka

Loučíme se za deště a příchodu hurikánu.

Podle nadpisu to vypadá to, že Japonci nic neprožívají. Na jednu stranu to tak vlastně je (z našeho evropského pohledu), ale není fér generalizovat, protože na druhou stranu Japonci jsou velmi citliví. Jen emoce nedávají moc najevo, vlastně skoro vůbec. Dnes vám chceme ukázat, jak jsme dvoudenní workshop autentického leadershipu viděly my.

Začali jsme na čas. V Japonsku chodí na čas všichni. Nebo ještě dřív. Když se řekne, že workshop začíná v 10 a účastnice tedy mají přijít asi kolem tři čtvrtě, část z nich přijde už o půl. S časem není radno si zahrávat, což je pro nás velká lekce.

Japonci jsou obecně velmi přesní a racionální, smysl pro předvídatelnost je tady hluboce zakořeněný v historii.

Následkem velkých přírodních katastrof, které Japonsko zažívá a kterým nemůže zabránit, se ve všech ostatních věcech snaží o maximální předvídatelnost – byznys schůzky začínají na čas, vlaky chodí na čas, řada, ve které se čeká na vlak má přesný tvar a směr a vlak zastaví taky přesně na značce, vše má svá přesná pravidla a očekávané reakce, nic vás nemá nepřekvapit. Teda nás to překvapuje velmi, ale právě snaha zabránit nečekanému a být vždy připraven je něco, co mají Japonci ve svém DNA. Velmi přesně to vystihují kulturní indexy, ve kterých Geert Hosftede identifikoval pět univerzálních kulturních dimenzí, jimiž lze charakterizovat národní, regionální, komunitní, organizační a taky třídní kultury. K Hofstedemu se ještě budeme vracet. Více si můžete přečíst zde.

Tohle je pan výpravčí, který je přesný jak švýcarské hodinky a hlídá každou vteřinku.

Vlak zastavil naprosto přesně. A kdyby vám nebylo náhodou jasné, jak řadu stáčetm až vás tam bude hodně, žádný strach, v Japonsku myslí i na to.

Zabezpečení bezpečného prostředí jsme se v přípravě zaměřily tak, aby dovolilo japonským manažerkám zaměřit se na sebe a otevřít se. Součást autentického leadershipu je v první řadě být schopen vést sám sebe, což v praxi znamená objevit své talenty a vášně, pojmenovat a umět pracovat s vlastními strachy a limitujícími vzorci a ujasnit si své poslání.

Žen ve vedení firem v Japonsku moc není. Dominance maskulinity se projevuje nejen ve světe byznysu, ale i v rodině. Zdá se to jako malichernost, ale právě tyto to kulturní danosti jsme velmi řešili s překladatelkou, která má na vyznění zásadní vliv, protože do překladu dokáže zahrnout i jemnosti jazyka v kontextu dané kultury. Co a jak říct, aby se ženy otevřely citlivým tématům vlastních strachů a vymanili z očekávání okolí nebo tlaků kultury?

Podařilo se. Došlo i na slzy, a to hned první den odpoledne.

Pohledem Radky: Prvním překvapením pro mě bylo, že práce se strachy byla výrazně důležitější než jindy. Pracovat se strachy je zásadní v každém případě. U Japonek však přiznání vlastní strachů a uvědomění si, že s nimi lze pracovat a přetvořit je, zvlášť rezonovalo. Vyzařoval z nich pocit osvobození. Druhým překvapením bylo, jak rychle se otevřely a byly ochotny jít do hloubky. Vzhledem ke specifikům japonské kultury mě to fakt překvapilo.

Celé to bylo pro každého z nás silný zážitek.

Po workshopu se loučíme s každou účastnicí workshopu malým dárkem. Každé z nich jsme přivezli Porigami od české designérky Terezy Hradílkové, v němž každá našla osobní vzkaz. Na této transformační cestě totiž nejsou samy.

Porigami. Propojení české a japonské kultury v jednom přání

Při spolupráci s Japonci se na obou stranách se učíme vzájemnému porozumění, pochopení odlišností kultur, s čímž jde ruku v ruce komunikace. Jedna věc je teorie. Víte, jak fungujete vy, jak funguje jiná kultura. Rozumíte proč to tak je. Ale v praxi je to najednou opravdu náročné. Učíme se komunikovat, jednat, chovat tak, abychom se naší různorodostí nezklamávali, ale obohacovali. A každopádně je potřeba říct na rovinu, že tento proces vyžaduje hodně vědomé práce, času, energie a trpělivosti. Ale stojí to za to.

Dlouhý spánek nám pomohl překonat jet leg. V našem případě znamená dlouhý spánek asi tak 4, maximálně 5 hodin. Člověk prý jetlag překoná po tolika dnech, o kolik hodin je posunutý. To není úplně dobrá vyhlídka, protože dřív než jej překonáme, budeme na cestě zpátky.

Den začínáme snídaní. Naši hostitelé nám připravili miso polévku, sushi a ovoce. Sushi k snídani?! Je to definitivně nová zkušenost dát si po ránu na lačno rybu, ale proč ne, zkusit se má všechno. Je to překvapivě dobré.

Po poledni vyrážíme do Tokia. Naše obchodní partnerka se jde do salonu obléknout do kimona. Je to pro ni velká věc. Kimono se dneska nosí jen při slavnostních příležitostech. Je to velký den nejen pro ni, jakožto naši ATAIRU partnerku v Japonsku nebo pro nás, protože opravdu působíme mezinárodně, ale i pro všechny Japonky, které se programu přihlásili. Aby si člověk uvědomil tu důležitost, je potřeba vzít v potaz jak byznys kulturu, tak tradiční výchovu, která upřednostňuje muže. 

Před zahájením máme chvíli čas nasát atmosféru města. Stále koukáme ze strany na stranu, div si nevykroutíme hlavu. Naštěstí máme s sebou kolegu z japonského týmu. Bez něj bychom byly zcela ztracené.

Večerní zahájení je naprosto strhující zážitek. Slavnostní zahájení probíhá v 26. patro městského centra, které je ve středu města a výhled do okolí je dech beroucí. Jen si to představte: Jste v 26. patře a stejně jak vysoko je vaše tělo, i vaše mysl se odpoutává od země, od každodenních povinností, přemýšlíte nad tím, co doopravdy chcete, vlastní limity necháváte dole.

Ve víru Tokia!

Vítejte v Tokiu!

Snít, vymýšlet své vlastní plány, stavět vzdušné zámky – to je něco, co není japonským ženám dovoleno. Už od dětství je jim vtloukáno do hlavy, že nesmí vyčnívat z davu, není vhodné říkat vlastní názor, nebo být příliš sebevědomá a jít vlastní cestou. O to větší symboliku v sobě 26. patro nese.

V 26. patře je vše připraveno!

26. patro… Podívejte se z okna a představte si svoji budoucnost. Co vidíte?

Radka mluvila o autentickému leadershipu na vlastním příkladu. Od začátku jsou s námi překladatelky, což pro nás přináší výzvy, třeba v podobě práce s časem nebo v překladu tak citlivého tématu. Thinking outside the box je pro nás poměrně běžná záležitost, avšak pro japonské ženy je to už příliš. A právě v těchto momentech mají překladatelky nenahraditelnou roli.

Pohledem Radky: I když jste v prostředí s kompletně jiným kulturním mindsetem, vnímám každou účastnici jako lidskou bytost. Každá z nich bere své rozhodnutí vydat se na cestu vlastní změny vážně. Zároveň hodně očekávají. Je to nemalá zodpovědnost.

Večer se blíží ke konci. Všichni se chtějí fotit. Velká skupinová fotka seriózně, jedna bláznivá, (všichni tak zvláštně piští a jsou naprosto ve svém živlu), a pak ještě spoustu malých skupinovek. Je to bláznivé. Trochu jako na Karlově mostě… S timingem jsme to úplně nevychytali, takže budovu opouštíme za doprovodu ostrahy, která za námi zamyká každé dveře a vyprovází nás až na ulici.

Překvapuje nás, jak rychle se lze naladit na stejnou vlnu s lidmi, kterým nerozumíme, které neznáme, kteří mají zcela jiné kulturní zázemí. Je čas jít spát. Zákeřný jetlag nás však propouští do říše snů až po třetí ranní.

První věc po 11hodinovem letu je refresh na toaletě. Japonské záchody jsou ale totálně hi-tech. Fascinuje vás to na obrázcích (schválně si vygooglete „japanese hi-tech toilet), ale když to máte naživo… To je teprve něco. Můžete si všechny vychytávky vyzkoušet doopravdy. (Asi se začínáte děsit dalších řádků, co? Ale nebojte, o záchodech je jen jeden, trochu delší – odstavec).

Poprvé, podruhé, potřetí,… pořád vás to baví. Většinou máte několik způsobů, jak spláchnout. Taky máte možnost zapnout si nějakou melodii, abyste měli soukromí (nevadí, že dveře mají dole díru a záchody jsou nahoře propojené). A pak je tam několik dalších tlačítek – zadek vám to umyje, vyfouká a skoro i napudruje (u kluků na záchodech jsme nebyly, pánové tedy prominou). Jo a můžete si volit intenzitu proudu a foukání. N-E-CH-Á-P-E-M-E. Narazili jsme na záchody, kde je v každé kabince na dámách sedačka pro batole.

Umyje, vyfouká, napudruje a ještě vám u toho zahraje písničku aneb ovládání japonských hi-tech záchodů

Pro vaše batole…

Možná se vám zdá, že záchodovému tématu věnujeme příliš mnoho prostoru, ale prostě nedá se jinak… autenticky sdílíme. 🙂

Další věc, která nás překvapila je vysoká vlhkost. Navíc prší jako z konve, což tomu moc nepřidá. Cítíme únavu, protože jsme v letadle moc nespaly, a tak jsme rády že se na ubytování dostáváme bez zbytečných průtahů. Všude běží klimatizace, a i přesto je stále dusno.

Každopádně, potřebujeme čas na aklimatizaci. Na pár hodin usínáme, máme takovou „malou noční“. Odpoledne naplánujeme zahájení prvního programu autentického leadershipu pro japonské manažerky, kvůli kterému jsme tady, a dva dny workshopů, mezitím si dáváme odpolední svačinu. Jak jinak než sushi! Chutná skvěle. Dát si sushi v Japonsku je povinnost. Asi se ho přejíme. 🙂

Sushi na snídani, na oběd i k večeři!

Než se nadějeme, náš rozsekaný den na „mini-dny“ se blíží ke konci. Je devět večer a odcházíme na večeři do čtvrti China Town v Yokohamě, kam nás bere naše obchodní partnerka. Trochu absurdní, že v Japonsku jíme čínskou kuchyni, že? Mezitím spolu probíráme všechny ty zvláštní pocity, které zatím z Japonska máme. Pořádek, decentnost, klid, kulturní indexy, kýč ve výlohách obchodů i na obalech nebo v reklamách. Mírnost, která je cítit ze všeho, co nás obklopuje, zatím námi rezonuje nejvíc. Vše vypadá, jako by se trochu scvrklo. Hlavně teda lidi. 🙂

Na otázku: Tak jaký to v tom Japonsku je?, ještě nedokážeme úplně odpovědět. Chce to víc času. I když už teď je jasné, že nám těch 8 dní stačit nebude.

Radka & Anežka

Když má zelený čaj svou barvu i sílu, s jetlagem se bojuje hned lépe!

P.S. Příště už budou japonské manažerky.

Pondělí ráno. Letíme do Japonska. Jakože do Japonska! Pro obě z nás poprvé. Po 4 dnech v Londýně odlétáme do Tokia, kde ATAIRU spouští svůj první program autentického leadershipu pro japonské manažerky. Večer před tím vše naplánujeme. Obě však máme problém s odhadem času. Právě proto, že to víme, dáme si na cestu nějakou rezervu, ať vše stihneme. Nechat si uletět letadlo kvůli vlastnímu zpoždění by byla ukázka naprosté nezodpovědnosti. Vyrazily jsme pozdě, ale pořad dobrý.

Přichází první problém: nemůžeme se dostat do metra. Je přeplněné. Nic na tom, že jsme v Londýně obě bydlely. Je ale pondělí půl 9 ráno, a tak se není čemu divit. Situaci trochu podcenily. Potkáváme našeho známého z víkendové konference Fast Forward Your Business. Ještě že tak. Na Holbornu vysedáme s tím, že přestoupíme na jinou linku, když na nás Ed křičí: „Come back, come back. No interchange to Picadilly!“ „Počkat, počkat co?“ A jsme zpátky v metru. Prý nějaké výluky. OK, měníme tedy trasu. Čas běží. Rychle reagujeme na změny, které přicházejí.

Když už sedíme v tom posledním metru, myslíme si, že už nás nic nepřekvapí. Máme dost času, těšíme se na kafe na letišti. No way. Nejdřív self-check-in hlásí chybu. Pak paní letuška při odbavování zavazadel bez emocí sděluje, že nám zrušili letenku. Nenastoupili jsme totiž v Praze, ale letíme přímo z Londýna. Začíná jít do tuhého. Zbývá hodina do odletu. Krizovou situaci řešíme na customer care British Airways. Vypadá to mizivě.

Pohledem Anežky: Radka bere situaci do svých rukou. Je klidná, zacílená a odhodlaná odletět. Já tomu věřím taky, dělám si trochu srandu, že vzrůšo musí být, ale silou vůle se snažím zpomalit čas a zrychlit výkon customer care týmu.

Hlavně se z toho nepo****

Střih. O 9 hodin později:

Jsme v letadle. Po 9 hodinách práce, pokusu o spánek a filmech (seznam doporučených filmů: Eye in the Sky, Eddie The Eagel, Captain America: The Civil War) ještě stále nejsme v cílové destinaci. Nemůžeme spát. Ani po sklence vína to prostě to nejde.

To, že jsme odletěly, nebylo díky nějakým super schopnostem (nejsme avengeři), jde o kombinaci několika věcí:

Pohledem Anežky: Radka šla k věci, zůstala klidná, nevyšilovala. Pro mě to znamená, že jsem nevyšilovala ani já, ani kolegyně Anet na telefonu, která musela byt rozhozená víc než my s Radkou dohromady, nevyšiloval ani Bob na customer care a mohl odvést skvělý servis.

Pohledem Radky: Řešila jsem v podstatě dvě možné reakce: buď seřvu Boba za to, že nám zrušili letenku, nebo se zaměřím na odlet. Rychle jsem si vyhodnotila, že vylít si zlost na Boba nám letenku nevzkřísí. Dala jsem tedy jasně najevo, že jde o urgentní situaci, ale být v klidu a usmívat se zároveň znamenalo, že se Bob soustředil na to nás během 30 minut dostat zpátky na palubu.

Nakonec jsme to kafe stihly, i když jen do ruky. Společně jsme si procvičili dvě lekce autentického leadershipu v praxi:

1. Jak zvládnout únos amygdaly, že neodletíme. Aneb, jak reagovat v ohrožení a nepodlehnout zkratovému jednání.
2. Nebýt obětí žádné situaci. Vždy máme možnost vědomě reagovat.

Takže jak říkají Britové: Keep Calm & Carry On

Radka & Anežka

P.S: V příštím díle se podělíme o první dojmy z Japonska: vlhko, sushi a japonské manažerky.