Recept na štěstí podle Lucie Winklerové z ATAIRU? Ani supervýkony v práci, ani dokonalá rodinka - základem je životní balanc

Lifestylové magazíny nám sice donekonečna radí, co přesně dělat, abychom byly šťastné, spokojené, milující, milované a taky měly rády samy sebe. Ale po přečtení všech těch doporučení si asi většina z nás pomyslí, že skloubit tenhle ideální svět naplněný masážemi, sportem, seberozvojovými kurzy se školkou, kariérou a přípravou večeří je nejspíš nereálné.

Autorka: Klára Antošová
Zdroj: Rozhovor vyšel na webu prozeny.cz

Nicméně žít jen v kolotoči povinností a upozaďovat samy sebe, nechat se vláčet tím, co musíme, a zapomínat, co chceme, je dlouhodobě neudržitelné. Ale jak si uspořádat život, aby v něm měla prostor jak naše práce, tak soukromí? Naše povinnosti i radosti? A hlavně aby nám v tom všem bylo dobře?

Co je work-life balance

Asi každý z nás se v jisté fázi života dostane do situace, kdy mu jeho pracovní i soukromé povinnosti začnou připadat neúnosné a nezvladatelné, kdy se mu zdá, že jeho sny a očekávání mizí v nenávratnu a jeho dny vyplněné obvykle jen tím, co musí, mu najednou přestávají dávat smysl. „V těchto chvílích začneme přirozeně přemýšlet o tom, co přenastavit a začít dělat jinak. Pro začátek je dobré si uvědomovat, že se potřebujeme naučit nedělat vše ‚správně‘, ale spíše se začít soustředit na to, co je v daném okamžiku správné a důležité pro nás,“ říká Lucie Winklerová ze společnosti ATAIRU, v níž v rámci leadershipových programů pracuje i s tématy týkajícími se rovnováhy mezi osobním a pracovním životem, nebo chcete-li work-life balance.

V zajetí našich vnitřních přesvědčení

Že se z našeho života ztrácí zdravá vyváženost, poznáme nepochybně všichni: Kromě dlouhodobé nespokojenosti nám to naše mysl a tělo dávají najevo únavou, špatným spánkem, pocity zahlcenosti, možná i zdravotními potížemi. Všechno vnímáme daleko emotivněji, takže nás rozhodí třeba i to, když nám před nosem ujede tramvaj. „To je právě ta past. Snažíme se být dokonalé matky, manažerky, partnerky a tak dále, ale pak nám už bohužel nezbývá čas dělat věci, které nám dodávají energii, klid, balanc a posouvají nás jako osobnosti dál,“ říká odbornice.

Je dobré si uvědomovat, že se potřebujeme naučit nedělat vše ‚správně‘, ale spíše se začít soustředit na to, co je v daném okamžiku správné a důležité pro nás.

Naše další past spočívá v tom, že snahu „dělat všechno správně“ se paradoxně bojíme pouštět, přestože nám v tom vůbec není dobře. Fungujeme v zajetých vzorcích: Když tohle přestanu dělat, co si o mně pomyslí ostatní? Určitě pro ně ztratím hodnotu… „Znám příběhy žen, a jsem bohužel jedna z nich, které právě pod tlakem, ani ne tak okolí, ale spíše svých vnitřních přesvědčení, nebo dokonce zdravotních problémů, skončily v péči lékařů a psychologů,“ dodává Lucie Winklerová.

Zastavte se

Pokud nechcete patřit k těm, které si až díky nemoci uvědomí, že něco dělají špatně, naučte se dávat si pomyslnou stopku. A to hlavně tehdy, když se začínáte točit v bludném kruhu přemíry povinností a z vašeho života se začíná ztrácet radost a lehkost. „Zastavit se je trochu kontraintuitivní - když mám spoustu práce, musím přece zrychlit - ale paradoxně je to přesně ten moment, kdy bychom si měly dát pauzu. V ATAIRU na to máme přísloví Slow down, to speed up (volně přeloženo zpomal, abys mohl zrychlit pozn. red.). Právě v tom zastavení totiž přicházíme na to, co se děje a proč,“ vysvětluje Winklerová.

Doporučuje, že právě v tomto momentě je dobré se ptát, jestli jsme tam, kde chceme být a s kým chceme být. Je vaše odpověď záporná? Pak si zkuste pojmenovat reálné překážky a také vnitřní přesvědčení, která vám brání v tom, abyste udělaly nějaké změny. Jakmile začnete lépe chápat samy sebe i svou situaci, udělaly jste první pomyslný krok ke zdravému životnímu balancu. Ten totiž není jen o prostém řízení času, ale zejména o vlastní energii a o tom, čemu v životě věnujeme pozornost.

Seznam úkolů není potřeba

Možná si také - ať už v práci, či soukromí - píšete seznamy všech úkolů a s radostí odškrtáváte ty, co jste zvládly. Možná se ale také čas od času dostanete do situace, kdy vás ty nesplněné úkoly na vašem to-do listu frustrují. Podle Lucie Winklerové je proto daleko důležitější si stanovit, co opravdu potřebujeme a na co se chceme soustředit. Často totiž tíhneme k tomu, že řešíme pouze urgentní záležitosti a to, co je sice důležité, ale není urgentní, máme tendenci neustále odkládat. Jinými slovy hasíme, co hoří, a naše koníčky, přátelé nebo seberozvoj jdou stranou. „Právě fokus na to, co je pro nás podstatné, nám umožní dosáhnout svých cílů i snů a žít život, jaký si zasloužíme. Otázkou tedy není, kolik ‚to-doček‘ jsem dnes splnila, ale spíše: Udělala jsem dnes to, co jsem skutečně chtěla udělat?“ radí expertka.

Najděte vlastní zdroje

V souvislosti s životní rovnováhou ale nejde jen o to, abychom si pojmenovaly, co nám v tom brání, ale abychom také dobře věděly, co nás dobíjí a díky čemu bude v kondici naše mentální i fyzická kapacita. Pro někoho to může být sport, pro jiného hrabání listí na zahradě, pro dalšího zase přátelé, divadlo, hory nebo třeba wellness.

Často řešíme pouze urgentní záležitosti a to, co je důležité, máme tendenci odkládat. Jinými slovy hasíme, co hoří, a to nejdůležitější jde stranou.

Lucie Winklerová prozrazuje, že začala pracovat hned po porodu, ale skloubit miminko, práci a domácnost pro ni znamenalo, že některé věci, které měla ráda, šly stranou. Když jí po čase začaly kriticky chybět, vytvořila si seznam svých zdrojů, v němž je kromě práce také čas na dlouhá, pohodová rána. „Aktuálně vstávám v 5:30, protože je to jediný nerušený čas na pohyb, studenou sprchu a přípravu i vychutnání si dobré snídaně. Chci však říct, že je důležité hledat vlastní cesty, abychom dělaly to, co potřebuje naše tělo i mysl,“ doplňuje.

Respektujte samy sebe

Když rozebíráme téma osobní rovnováhy a vyváženosti, je třeba zdůraznit i to, že přes všechna dobře míněná doporučení je nutné respektovat své nastavení i svůj přirozený životní rytmus. A především samy sebe. Povinností se samozřejmě nadobro nezbavíme, protože stále musíme fungovat jako matky, partnerky či spolehlivé kolegyně, ale zároveň nesmíme ze života vypustit věci, které nás naplňují, dělají nám radost a činí nás spokojenými. Je to o osobním rozhodnutí každé z nás.